Sobota „prázdná“ nebo „plná očekávání“

text k eucharistii - Památce na Poslední večeři Páně v sobotu 20.6.2020

Čtení Matouš 27,57-66

57  Když nastal večer, přišel zámožný člověk z Arimatie, jménem Josef, který také patřil k Ježíšovým učedníkům.

58  Ten přišel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát přikázal, aby mu je dali.

59  Josef tělo přijal, zavinul je do čistého plátna

60  a položil je do svého nového hrobu, který měl vytesaný ve skále; ke vchodu hrobu přivalil veliký kámen a odešel.

61  Byla tam Marie z Magdaly a jiná Marie, které seděly naproti hrobu.

62  Nazítří, po pátku, shromáždili se velekněží a farizeové u Piláta

63  a řekli: „Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: `Po třech dnech budu vzkříšen.´

64  Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob, aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých; to by pak byl poslední podvod horší než první.“

65  Pilát jim odpověděl: „Zde máte stráž, dejte hrob hlídat, jak uznáte za dobré.“

66  Oni odešli, zapečetili kámen a postavili k hrobu stráž.

Úvod

Milé setry, milí bratří, milé děti a hosté,

na úvod jsme si při čtení vyslechli část evangelia, ve kterém se jeho autor Matouš jako jediný vrací k událostem Velikonoční soboty.

Za sebe osobně přiznávám, že mě právě události tohoto dne už mnoho let fascinují.

V katolické liturgii je tento den v Čechách nazýván Bílou sobotou. Jsme v tom celosvětově unikátní, protože termín White Saturday ve vyhledávači nenajdete, a pod termínem White Sabbath spíš najdete heavy metalovou kapelu, nebo odkaz na Ellen Whiteovou a její články o sobotě. Na západ od nás, v angličtině, němčině, francouzštině, španělštině i italštině, se sobotě Ježíšova odpočinku v hrobě říká Svatá sobota. Na východ od nás, jí ruština nazývá Bolestnou sobotou, Poláci na severu jí zase říkají Velká sobota. V ten den katolíci neslaví žádné obřady, zvony stále mlčí a rozezní se až navečer, ke svolání bílosobotní vigilie. Nejen katolíkům končí 40 denní půst a v katolických kostelech je ten večer určen ke křtům dospělých osob. V dobách, kdy ještě církev nebyla rozdělená, se novokřtěnci oblékali do bílých rouch, která pak celý jeden týden nosili až do tzv. 2. neděle velikonoční. Může to být jeden z důvodů, proč je sobota nazvaná bílou. Nebo také proto, že kněží v římskokatolickém ritu nosí od tohoto období až do letnic bílá roucha.

V našem adventistickém ritu jsme se od tradic jiných církví odloučili, a liturgický rok u nás neprobíhá. Opakovaně si říkám, že je to v mnoha ohledech škoda, protože tím pádem ani během Velikonoc u nás nemíváme žádné zvláštní bohoslužby, obřady ani setkání. Možná tak trochu pošilháváme po spíše židovských termínech jejich Pesachu, sederové večeři, a židovské prvky velikonoční jsou obsaženy i jako symboly naší  Památky na Poslední večeři Páně – v nekvašeném chlebu a nekvašeném vínu.

Sobota Ježíšova odpočinku v hrobě

Když se společně vrátíme do závěru 27. kapitoly Matoušova evangelia, nepřekvapuje nás, že po několika hodinách snažení o řádné pohřbení Ježíšova těla se všichni aktéři od hrobu vzdalují a začínají svou „černou sobotu“, chcete-li „prázdnou“. Mechanicky a ze zvyku činí to, co jsou v sobotu zvyklí dělat, a samozřejmě nedělají to, co jim jejich zvyky a předpisy zakazují dělat. Vevnitř je ale prázdno a myšlenky neustále zalétají k Ježíšovu hrobu.

Kdo je v sobotu podle Matouše zmiňován, a co tedy dělal?
  • Zmíněného máme Josefa z Arimatie, který u Piláta žádá o Ježíšovo tělo. Protože Pilát si není jistý, volá velitele zákroku popravy, římského setníka, který potvrzuje smrt. Ano, je to ten setník, který pod křížem o Ježíši prohlásil, že to opravdu byl Boží Syn. Josef z Arimatie ukládá Ježíše do svého skalního hrobu a v sobotu odpočívá, jako správný žid.
  • Josefův pracovní kolega Nikodém, (oba byli členy židovské rady, sanhedrinu, který Ježíše v jejich nepřítomnosti odsoudil k smrti). Nikodém asistuje u Ježíšova předsobotního balení do pláten, (pravda, mluví o tom ale jiný evangelista než Matouš). Sám na to přinesl mnoho kilo masti. Také on v sobotu odpočívá.
  • Podobně v sobotu odpočívají ženy, jmenovitě především obě Marie, ta z Magdaly i matka Jakubova a Josefova (Matouš 27,56.61), matka synů hromu Jana a Jakuba, a zde nezmiňovaná Ježíšova matka Marie. Čím se v sobotu stravovali mužové, závislí na jejich kuchyni, když v pátek odpoledne ženy nenavařily? Nevím, ale není to až tak zásadní otázka. Možná ani neměli chuť k jídlu.
  • Další na řadě je Pilát. Ten v pátek neměl klid – začalo to neklidným spánkem jeho ženy a skončilo to hlášením zmiňovaného setníka – „Byl to skutečně Boží syn“. (Matouš 27,54; Marek 15,39; Lukáš 23,47. V pátek na něm Josef z Arimatie vyžádal Ježíšovo tělo. V sobotu za ním neobvykle přicházejí farizeové a vrchní kněží. Pilát je zkušený politik, dobře ví, že nepřicházejí jen tak, protože…
  • Skupina předních židů by přeci v sobotu měla dělat něco jiného, ne? Měli by počítat své kroky a jít jen do nejbližší synagogy, měli by číst svitky Písně písní, která se čte každé Velikonoce. Na jejím konci se píše: „Neboť silná jako Smrt je láska“ (Píseň písní 8,6b). Místo toho kují pikle.
Kdo naopak v Bibli během soboty není zmíněn a co asi dělal?
  • Za prvé a především sám Ježíš. Ten, skrze Něhož svět povstal, který ho stvořil (Koloským 1,16), je v hrobě. Zemřel pro každého z nás a nemá moci, aby sám od sebe povstal. Přijal mé i vaše hříchy na sebe a důsledkem toho je smrt všech smrtí. Neexistence. Ta konečná a absolutní. Během své služby občasně vyhledával odpočinek, odjížděl na klidná místa, modlil se o samotě. Teď skutečně „odpočívá“.
  • V Bibli není psáno, co dělali v tu sobotu učedníci. Jak se jim zpívaly písně při pobožnosti? Zašli vůbec někam na bohoslužbu? Zůstali v uzavřeném kruhu horní místnosti? Nikdo z nás nevíme. Něco málo naznačil sám Ježíš ve své předpovědi: „Hle, přichází hodina, a již je zde, kdy se rozprchnete každý do svého domova a mne necháte samotného“ (Jan 16,32). Velká sobota, prostředek 3 dní, ve kterých Spasitel světa podle své předpovědi odpočíval v hrobě, byla pro učedníky „prázdná“. Všechna jejich naděje se rozplynula, očekávání Mesiášova království, nastolení Jeho vlády jsou ta tam. Nezbývá než čekat, kdy si přijdou i pro ně, kdy je dožene nespravedlivý soud.
  • V Bibli také není psáno, co dělaly nebeské zástupy. Ano, ti kteří při Ježíšově narození zpívali na celé nebe, radost z jejich zpěvu byla pro pastýře doživotním zážitkem. Myslíte, že v nebi mají lepší paměť? Umí počítat pozemské dny do tří? Co asi tak mohou dělat, když Ježíš má být vzkříšen už jen za, dejme tomu 30 hodin? V názvu tohoto zamyšlení jsem mou představu o jejich činnosti nazval „dychtivým očekáváním“. Jejich Pán a Bůh bude za pár hodin mezi nimi. Dva z nich nejvyšší už si „vyprali svá roucha“, aby byla co nejzářivější na ranní nedělní setkání. Bůh Otec přeci povolá nevinného Ježíše zpátky do existence, zpátky do života. A oni dva půjdou otevírat hrob. A nebeské sbory už dodělávají nácvik, až dojde k tomu, co „Zahradník“ nastíní Marii z Magdaly: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci“ (Jan 20,17). Mimochodem, Marie dělá jen to, co se na „Bílou sobotu“ čte v Písni písní: „Našla jsem toho, kterého z duše miluji! Držím se ho pevně, už ho nepustím“ (Píseň písní 3,4 B21).
  • A ještě jedna osoba by podle mého mohla být zmíněna mezi těmi, o kom v sobotu sice není zmínky, přesto tušíme, že něco činil. Je to podle mého správce chrámové opony. Ta se v pátek ve tři odpoledne roztrhla vpůli, odshora dolů, a odkryla tak pohled do svatyně svatých. Tam, kam byl odjakživa pod trestem smrti zapovězen pohled, je najednou umožněno pohlédnout. Hříchy světa na sebe vzal pravý Beránek a náhradní zástupná služba už není potřeba. Jenže co teď v případě těch, kdo pravou oběť Beránka nepřijali? Nechat oponu rozpáranou, nebo se dát do šití? Pochybuji, že během následujících 40 let (tzn. do zboření chrámu v roce 70) zůstala opona rozpáraná. Někdo jí skutečně musel opravit. Jak? Nevím. Kdy? Nevím. Možná jim pán Bůh ale byl milosrdnější. Podle židovských pramenů totiž v Herodově chrámu byly opony dvě. Velekněz, když vstupoval do svatyně svatých, vstoupil za první oponu na jižní straně, prošel mezi oponami k severní straně a tam vstoupil do nejsvětější svatyně. Roztrhl Bůh obě opony nebo jen jednu z nich? Nevíme. Ale co vím, že opona, oddělující od živého, obětujícího se Ježíše, je přítomná v myslích většiny obyvatel naší planety. Bůh jí občas roztrhne, ať už nám konečně Jeho světlo zasvítí, a my jí pak opakovaně, často po nocích, horečně zašíváme, abychom se od Něj zase oddělili.

Závěr

Neobvykle až na závěr si dovolím otázku. Byli Farizeové lepšími posluchači evangelia než Ježíšovi učedníci?

Podle všeho si Ježišovu řeč o třech dnech do vzkříšení pamatovali lépe, ne? Co myslíte?

Má odpověď je Ano i Ne.

Ano – pamatovali si to, čemu učedníci díky smrti svého Mistra nevěřili, na co zapomněli. Ježíš jako Mesiáš a Boží Syn. Náznak toho je vidět v příběhu o cestě do Emauz (Lukáš 24,13-32nn).

Farizeové a vrchní kněží ovšem měli Ježíšovu řeč o třech dnech, po kterých bude vzkříšen, stále v paměti. Proto šli za Pilátem, aby postavil stráž. Zda byla ta stráž římská nebo chrámová teď nemusíme řešit, stejně to nikdo nevíme. Strážci hrob zapečetili. Ale lidská pečeť, ani lidská stráž nemůže zadržet Boha v Jeho činech. Jakýkoliv hrob může otevřít podle své libosti.

Naproti tomu ale vstoupit do útrob našeho srdce nechce bez našeho pozvání. Tedy Ano, židé měli lepší paměť.

A na druhou stranu Ne, protože k čemu je dobrá paměť, když z toho neučinili důležitý závěr – neuznali Ježíše za svého Pána. Ani naše dnešní účast na Památce na Ježíšovu Poslední večeři nebude ničím než prázdným obřadem, pokud se Ježíš Kristus nestane naším opravdovým Pánem.

AMEN

Napsat komentář